Love Is All You Need - Happend In Paris

Paříž. Nevěděl proč, ale zamiloval si ji na první pohled. Na první nadechnutí. Na první závan vzduchu. Vystupoval z letadla na letištní plochu a očima podvědomě vyhledával známé reliéfy – letištní budova, o kousek dál kostel z 16. století, a až tam na severu, v Rue de Sofia, malé uličce blízko chrámu Sacre Coeur, se nachází jeho malý letní byt.
Prvně tu byl s Hermionou, Ronem a Nevillem po skončení sedmého ročníku. Měli pocit, že si něco takového zasloužili. Hermiona jako jediná, která tu již byla, je protáhla snad každou ještě stojící památkou. Louvre, Notre Dame, Place de la Bastille, Pantheon, Sorbonne, Lucemburský palác, hotel des Invalides, Vítězný oblouk, Eiffelova věž (tady jim zakázala si koupit lístky do výtahu a do druhého patra museli šlapat pěšky – Harry měl pocit, že někde mezi prvním a druhým patrem zapomněl plíce). Všechno mu to probíhá hlavou jako by to bylo teprve včera. Když Hermioně došla zásoba historických památek, zavítali do La Défense, nejmodernější čtvrti plné obchodů. Musel se znovu usmát.
Mával na taxi, které čekalo na okraji silnice na své budoucí klienty. Zatímco odjížděl z letiště Orly, znovu zavzpomínal na jejich první návštěvu. Jak Hermiona nakupovala tak, až to nemohla unést, jak museli Nevillovi pomáhat šplhat na Eiffelovku, jak Ron nemohl pochopit, proč musí mít nějaký dům potrubí zevnitř a ještě se to všem líbí. Všichni tenkrát byli uštvaní z událostí, které se stali v 7. ročníku jejich studia, ani to, že porazili Pána zla, Voldemorta neboli Toho-jehož-jména-už-se-nemusí-bát, nesetřelo smutek a takový zvláštní stín z jejich očí. To, že strávili měsíc v tak úžasném městě jim však dalo na část těch strašlivých zážitků zapomenout.
Zanedlouho už taxi stoupalo mírným kopečkem ke katedrále Sacre Coeur, čili k jeho bytu. To že tolik vzpomínal na svou první návštěvu zde mělo určitý důvod. Zítra, přesně na den, tomu totiž bude dvacet let. Bez ohledu na to, že sem jezdil každý rok, tento rok byl významný. Proto si ho sem přijedou všichni připomenout.
Za těch dvacet let se stalo hodně. Vystudoval vysněné povolání bystrozora téměř s nejlepšími výsledky v ročníku, samozřejmě pravidla překračoval pořád. Po rozchodu s Dracem, respektive po těch kopačkách co od něj dostal, měl pocit, že se už v životě nezamiluje. Nicméně si vzal tu nejkrásnější dívku kterou potkal, samozřejmě mino Cho Changové. Už to že ji poznal v Surrey ho asi mělo varovat. Sandra Swithinová měla být hojivým balzámem na zjizvenou duši Harryho Pottera. Překrásná mudlovská blondýnka s dokonalým tělem a studánkově modrýma očima, bohužel také se zvykem zvát si do lože své i jeho přátele.
Vzali se brzo, Harrymu ještě nebylo 23 a Sandře těsně po dvacítce. A ačkoliv Harry věděl, kdy, kde s kým a kolikrát jeho překrásná ženuška sesmilnila, v podstatě mu to nevadilo, na rozdíl od majetkového vyrovnání při rozvodovém řízení, konaném o rok a půl déle. Svou mladickou nerozvážnost však oplatil jen minimálními ztrátami. Kdo by toužil po domě v Surrey, poblíž Dursleyových? Od té doby v celibátu rozhodně nežil, ale do svatby se podruhé nehrnul.
Podal taxikáři několik eurobankovek a zaklapl dveře svého bytečku. Bylo brzké červencové dopoledne a měkké sluneční paprsky, které pronikaly odtemněnými okny do pokoje vytvářely až romantickou atmosféru francouzského venkova. Dlouhý dubový stůl, kolem osm rustikálních dubových židlí, starý kredenc s keramickým nádobím a dřevěná kuchyňská linka – to vše budilo skutečně dojem venkovské jídelny.
Musel připravit pokoje, ani ne za dvě hodiny mají přátelé dorazit. V pokoji pro hosty budou spát Ron s Hermionou a v jeho vlastní ložnici se bude muset vejít s Nevillem, ale snad to půjde.
Než stačil vybalit svůj objemný kufr do skříně v ložnici, z jídelny zaslechl trojité hlasité štěknutí – přátelé dorazili. Nestihl ani otevřít dveře ložnice a z jídelny se ozval další zvuk, jako kdyby z výšky spadlo něco těžkého...že by Neville??? Pohled do vedlejší místnosti ho v tom utvrdil, ačkoliv Neville udělal zkoušku z přemisťování hned napoprvé, tyhle nehody se mu stávají pořád.
Nevěděli jak a týden uběhl jako voda. Prošli znovu celou Paříž tak jako před lety, bláznili snad ještě víc než tehdy, a ačkoliv se všichni pomalu, ale jistě blížili k magické čtyřicítce, nikomu to nepřišlo divné. V Londýně by na ně byli schopni zavolat zřízence z blázince, kdyby je někdo viděl. Navštívili snad milion restaurací, vináren a kaváren. Také jednu z jeho nejoblíbenějších – Café Restarurante Rouge. Byl zde pravidelným snídaňovým, občas i obědovým či večeřovým, hostem každý červenec celých 15 let od jeho rozvodu. Osobně znal majitele, byl to jeho dobrý přítel, a tykal si téměř s veškerým personálem.
„Myslím, že to byla ta nejúžasnější dovolená za poslední roky. Ještě, že už jsou holky velký a budeme moc jezdit častěji, viď Rone?“ rozplývala se mírně přiopilá Hermiona poslední večer na terase Café Rouge. Ron se k ní naklonil a se zarudlýma uší stále jako školáček, ji políbil. Neville, také už lehce ovíněn se začal radovat a rozhazovat rukama:
„A víte, co je nejlepší, že se mi za celou tu dobu, co jsme tu, nic nestalo, to je přece parááááá...áááu“ jeho nová košile se od ramene začala barvit do hněda, to jak ve své radosti vyrazil procházející číšnici tác s kávou. Všichni se dali do hurónského smíchu vůbec neodpovídajícího jejich věku a Nevill i nešťastná číšnice se museli chtě nechtě přidat.
Zanedlouho se jeden druhému horlivě omlouvali a mladá dívka drhla Nevillovo rameno suchou utěrkou Harry si dívku pozorně prohlédl. Byl si stoprocentně jist, že ji tu ještě nikdy neviděl. Stejně tak stoprocentně si byl jist, že tu dívku od někud zná.
Měla štíhlé, téměř chlapecké tělo, ale obliny na správných místech už poukazovaly na opak. Dívce mohlo být sotva osmnáct, spíš sedmnáct. Tvář měla pravidelnou, nos trochu aristokratického vzhledu, vlasy jako lán obilí těsně před sklizní a ty oči. Ty byly úplným magnetem, od kterého Harry nemohl odtrhnout oči. Hnědé, temně hnědé, jako ta nejtmavší hořká čokoláda. Možná podvědomě přitáhl jejich pohled, tak hluboký, že mu po něm přeběhl mráz po zádech.
„Není na tebe trochu mladá, Harry? Tady máš ubrousek a otři si ty sliny...“ Harry se vrátil do reality, ze které se zprvu nechal odlákat plavnou chůzí té krásné dívky, a všiml si, že se všichni dobře baví. Kriticky usoudil, že ačkoliv mladé dívky mají rády starší muže, přeci jen už není žádný mladík. Jak s kamarády s oblibou říkal, taťkovatí, ačkoliv on vlastně táta není, takže vlastně taťkovatět nemůže...No zkrátka to bříško, co teď umně schovává pod bezvadně padnoucím oblečením tam ještě před pár lety nebylo.
Večer usínal s obrazem mladé dívky před očima, co se mu ten den zdálo si nepamatoval. ráno si udělali poslední výlet po Paříži. Každoroční cestu na Eiffelovku a po obědě se Drazí přátelé rozloučili a přemístili se do svých domovů. Harry osaměl a dívka z kavárny ho začala v duchu vábit. Kdyby jen věděl, čím ho to mladé vyžle může tak strašně přitahovat. Rozhodl se, že to musí ihned zjistit. K večeru bývalo v Café Rouge plno, ne však dnes. Až na dva nebo tři stolky bylo všude volno. Sednul si ke svému oblíbenému s výhledem na ulici.
Objednal si kuře na víně a nenápadně se rozhlížel po poloprázdné kavárně. Pozdravil číšníka Marca a roztomilou servírku Eve, se kterou kdysi strávil pár pěkných chvil, ale dívku s čokoládovýma očima neviděl.
„Bon soire, Harry. Zase na celé léto?“ sympatický muž přibližně v Harryho věku, perfektně oblečen a s vybraným chováním – to byl majitel Café Rouge – Dominique Duvale.
„Ach, bon soire, Doninique. Oui, jsem tu do konce srpna. Jsem rád, že tě vidím. Jak se máš?“ Harry byl rád, že ho Doninique vyhledal. Rád si s ním vždy povídal a navíc se ho chtěl na něco důležitého zeptat.
Chansony střídaly romantické francouzské písničky a čas běžel neskutečně rychle. U dobrého vína si povídali neskutečně dlouho. Teď přišel ten pravý čas pro Harryho otázku.
„Dominique, včera jsem tu byl se svými přáteli a obsluhovala tu jedna slečna, kterou neznám. Kdo je to?“
„Na jaře jsem přijal dvě nové servírky, jak vypadala ta tvá?“ zeptal se se šibalským úsměvem Dominique.
„Blond vlasy, temně hnědé oči a ...“
„Už vím, to bylo tak trochu protekční místo, teda ne že by nebyla šikovná, ale její otec je spolumajitelem téhle kavárny. No nediv se, je to tak. Poslední dobou jsem totiž měl potíže s nájemným, které nám zvedli téměř o padesát procent. Musel jsem někoho přibrat....“ trpce se zasmál, ale potom mávnutím ruky zahnal své chmury.
„No, ale není na tebe trochu mladá?“ pousmál se až se mu udělaly vějířky vrásek kolem azurově modrých očí.
„Vždyť se jen ptám. A jak se jmenuje?“
„Giséle.“
„A dál?“
„Giséle Malfoy.“
....
Harry vytřeštil oči. Dominique se ho téměř lekl.
„Co se děje Harry? Není ti nic?“
„A ten její otec, nejmenuje se náhodou Draco Malfoy?“ Harry se cítil jako při volném pádu, měl pocit, že ztrácí kontrolu nad svým tělem.
„Náhodou jmenuje, pourqoui....chci říct proč, znáš ho?“ podivil se Dominique a dolil otřesenému Harrymu sklenici chutným Chardonay a ten ji vypil téměř jedním douškem.
„Oui, je lui connais (Ano, znám ho.). Chodil jsem s ním do školy. Promiň, není mi nějak dobře, radši půjdu domů.“ s těmi slovy vstal a sahal po peněžence.
Dominique naznačil nekompromisním gestem, že odmítá, aby mu Harry platil. Ten rezignovaně pokrčil rameny, kývnul na pozdrav a jako ve snách odešel z kavárny.